Potahová stezka

Původně se kolem Vltavy začaly stavět jednoduché dřevěné ochozy, po nichž se pomocí koňských potahů táhly lodě zpět, avšak životnost ochozů byla díky každoročnímu tání ledů krátká.  Podél břehů splavněné řeky Vltavy bylo potřeba vytvořit kamennou potahovou stezku, po které se mohly pomocí koňských potahů dovléci zpět na horní tok Vltavy vory, šífy a lodice, které proudem dopluly s materiálem a zbožím do Prahy. Jinak by musely být prodány nebo rozprodány na dřevo. Na začátku 19. století začala stavební firma Lanna z Českých Budějovic odstřelovat skaliska, stavět hráze a vytvářet kamenný násep, aby se břehy zpevnily. Po jeho dokončení tahala na laně koňská spřežení, střídavě na levém a na pravém břehu, šífy (nákladní lodice) většinou až do Týna.

Hlavním úkolem "potahové stezky" bylo zajistit bezpečný návrat nákladních člunů buď od Českých Budějovic, nebo do Týna nad Vltavou, kde byly císařské solnice. Ty sloužily jako přestupné sklady pro nepřetržitou dopravu. Solní úředníci v Týně nad Vltavou dohlíželi na to, aby každý vor přistál před solnicí a na něj byla naložena sůl. Zajímavé ovšem bylo, že se plavci vyhýbali povinnosti plavit císařskou sůl a to zřejmě proto, že nemohli brát na vory jiné zboží, se kterým sami obchodovali a které bylo s velkou pravděpodobností i dobře zaplaceno. Bylo to asi dřevo, ve všech obchodních variantách, kterého nebylo nikdy dost.

S projektem vybudování kamenné potahové stezky přišel průmyslník a největší stavitel lodí na Vltavě Vojtěch Lanna, který se v roce 1833 stal loďmistrem a na Vltavě mu byly svěřeny veškeré regulační a udržovací práce. Aby měla doprava po Vltavě nějaký řád, byla vybudována přehledná říční kilometráž. Do potahové stezky byly zabudovány ploché kameny s vytesanými čísly příslušící ke každému říčnímu kilometru. Číslování vycházelo od nultého kilometru z Českých Budějovic k poslednímu říčnímu kilometru na soutoku Vltavy s Labe, - řkm 246. Pro zajímavost v Týně leží kámen s řkm 36. V protisměru od Prahy je Týn očíslován řkm 205.

Vojtěch Lanna se stal koncem roku 1849 jedním z nejmocnějších podnikatelů. Mimo loděnic v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou, stovek lodí a vorové dopravy na Vltavě, Labi, Lužnici, Nežárce a Blanici, mu patřily pily, sušárny dřeva, důl na těžbu tuhy, parní mlýn v Českých Budějovicích, slévárna na úpatí Blanského lesa či zemědělský dvůr. Jeho zásluhy na budování průmyslu v Čechách nejsou dodnes plně zhodnoceny.

Zcela mimořádné bylo vydání Navigačního patentu císařovnou Marií Terezií (r. 1777) na podporu plavby, který jednoznačně nadřazoval prioritu říční plavby před jiným využíváním řeky. Vltavský tok byl rozdělen do sedmi úseků, pro každou z nich byli vycvičeni kormidelníci, kteří museli složit přísahu u solních úřadů v Č. Budějovicích a v Týně nad Vltavou.

1. České Budějovice
2. Týn nad Vltavou
3. Podolsko
4. Želebůz (u zámku Orlík)
5. Kovárna
6. Oboz
7. Štěchovice
8. Praha