Bílé zlato

Sůl se k nám musela dovážet, byla výhodným obchodním artiklem a platila „nad zlato“.

Nejblíže jižním Čechám byla solná naleziště v Alpách. Už v pravěku k nám odtud žádaný bílý kámen putoval a obchodní stezky protkávaly pohraniční hvozdy. Sůl se dopravovala po souši i po vodě. V blízkosti vltavského toku vznikala obchodní střediska, kde vládl čilý ruch. I město Týn nad Vltavou vzkvétalo především díky obchodu, vznikl zde brod a později most, kudy kupci putovali do vnitrozemí. 

Nejznámější obchodní cestou se stala Zlatá stezka, vedoucí z německého Pasova přes Šumavu do Čech a třemi větvemi do měst Kašperské Hory, Vimperk a Prachatice. Týna nad Vltavou se týká nejbližší z těchto měst, Prachatice, odkud se sůl distribuovala.

Teprve s nástupem Habsburků na český trůn přišla změna. Od roku 1540 se císař Ferdinand I. Habsburský snažil na českých trzích prosadit prodej vlastní solnohradské soli z okolí města Gmunden. Aby se zbavil konkurence, uvalil na sůl z jiných nalezišť vysoké clo.

Tato rakouská sůl se přepravovala po řece Traun do Mauthausenu, odtud po souši do Českých Budějovic a dále putovala po Vltavě do vnitrozemí. V okolí vltavského toku začaly vznikat solní sklady – solnice. Zde se sůl skladovala, část se prodávala přímo na místě a část se expedovala do okolí.                                                                                                              

V Týně nad Vltavou stála původně jediná solnice pro sůl ze Zlaté stezky, v druhé polovině 16. století bylo potřeba vybudovat nový sklad na sůl habsburskou. Než ke stavbě došlo, skladovalo se bílé zlato nejprve v několika soukromých domech a špýcharech a na krátkou dobu našlo své místo dokonce i v nejstarším týnském kostele sv. Kateřiny na dnešním Vinařického náměstí (tehdy již nevyužívaném, dnes neexistujícím).                                    

V roce 1592 rozhodla česká komora o stavbě samostatného solního domu. Úředník solního skladu v Českých Budějovicích Jiří Ehrenpreis zakoupil v tomto roce v Týně nad Vltavou dům č. p. 155 v Podskalí a na jeho místě nechal vybudovat českobudějovickým stavebním mistrem Vincencem Fugyrolem (Vogarellem) rozsáhlou solnici. Na její stavbu přispěla z císařského nařízení stavebním dřívím i týnská vrchnost, Prokop Čabelický ze Soutic. V roce 1593 byla stavba dokončena.

V průběhu třicetileté války byla stavba několikrát poničena. V roce 1674 ji renovoval italský architekt Antonio de Alfieri (mimo jiné tvůrce hřbitovního kostela sv. Víta).                       

V roce 1708 vznikla naproti této stavbě na levém vltavském břehu tato druhá solnice, před níž se právě nacházíme.

Dochovaly se zajímavé zprávy o bojkotu solního obchodu ze strany místních plavců. 25. září 1592 vydal Rudolf II. přísný mandát, jímž zakázal veškerou plavbu vorů, které by nevezly jeho sůl: „Kdyby někdo propustil dříví bez soli za úplatek neb z nějakého příbuzenství, jiným ku příkladu a vejstraze na hrdle trestán být má." Jenže sůl se po tomto nařízení začala v Praze objevovat se zpožděním, a navíc mokrá. Plavci si totiž obvykle přivydělávali přepravou výrobků místních řemeslníků pro pražský trh. Za převoz soli si vydělali méně. Proto záměrně vozili solné bečky na mokrém dříví, které bylo těžší, přes vory se často přelévala voda a sůl se tím znehodnocovala.

V roce 1830 zanikl monopol na dovoz císařské soli a obě solnice začaly pustnout. 30. srpna 1831 je koupil známý českobudějovický loďmistr Vojtěch Lanna a zřídil zde loděnice. Koncem 19. století daroval jeho syn Vojtěch Lanna ml. obě budovy městské chudinské nadaci. V této solnici na levém břehu pokračovala výroba lodí firmy Šílených, starší solnice na pravém břehu pustla. Před druhou světovou válkou ustoupila stavbě obecního bytového domu.            

Tato mladší solnice se zajímavými freskami je dochována jako chráněná kulturní památka. Na fasádě solnice jsou fresky mořské panny a lvů se solnými bečkami pocházející pravděpodobně z počátku 19.století. Československá vlajka na šífu za mořskou pannou byla dodatečně domalována ve 20. letech 20.století.