Znovu o soli

Sůl se používala ke konzervaci potravin, v léčitelství k hojení ran a proti zánětům, ve starém Egyptě k mumifikaci atd. Sůl byla neméně důležitá pro výživu člověka jako přísada do pokrmů – je nositelkou chuti a také významným zdrojem sodíku a chloru. První zprávy o použití soli k potravinářským účelům najdeme už v Homérově eposu Ílias a Odyssea z období 6. století před naším letopočtem. Sůl byla nedostatkovým, a tudíž ceněným zbožím, proto bývala také používána jako platidlo. V současnosti se v potravinářství využívají jen jednotky procent celkové světové produkce soli, téměř tři čtvrtiny slouží chemickému průmyslu, např. při výrobě umělých hmot, papíru, desinfekčních přípravků, ale i kosmetiky nebo v chladících systémech.

Sůl má chemickou značku NaCl čili chlorid sodný. Historicky se získávala ze tří hlavních zdrojů: z mořské vody vysoušením; těžbou soli kamenné v dolech; a louhováním, kdy se do podzemního ložiska přivedla vrtem voda a vzniklý roztok s obsahem soli (solanka) se odčerpal na povrch, kde se opět vysoušel a čistil. 

České země neměly vlastní solné ložisko, proto byly závislé na solním obchodu. Počátky takového dálkového obchodu spadají do starší doby bronzové, již v té době začala být využívána hallstattská solná ložiska. Ve středověku sloužily pro přepravu soumarské stezky, poměrně hustá síť na šířku jednoho, maximálně dvou tažných zvířat vedle sebe. Zvířata proto byla zapřahována v počtu několika kusů v propojené řadě za sebou. V českém jazyce máme jednu zajímavost, a sice, že slovem soumar se označoval jak dopravce, který za pomoci zvířat přepravoval zboží, tak i samotné zvíře nosící náklad (např. osel, mezek, mula nebo kůň).                       

Sůl do Čech proudila z několika oblastí: Rakouska, německého Pasova, Bavorska nebo Saska.           

Historicky byl obchod se solí v rukách vrchnosti, od počátku 17. století, kdy Habsburkové uvalili vysoká cla a daně na sůl dováženou ze zahraničí, byl velkoobchod zcela v rukách císaře a maloobchod zabezpečovala města se solními privilegii. Pod císařskou patronací tehdy vznikly solnice v Linci, Mauthausenu, Českých Budějovicích, Týně nad Vltavou a Praze a císař rovněž hradil dopravu do těchto skladů a jejich provoz. Ostatní solnice v rukách vrchnosti nebo měst pak nakupovaly sůl v těchto císařských skladech a dále ji přeprodávaly.            

Díky narůstajícímu významu Vltavy, jakožto obchodní stezky, dochází k prudkému vzestupu říční dopravy a stavby lodí. Podél vltavského toku byly zakládány nové solnice, tedy budovy pro skladování a distribuci soli. V Týně nad Vltavou vznikly dvě, starší z r. 1593 na pravém břehu v Podskalí (nedochovala se) a mladší z r. 1708 na levém vltavském břehu, která je dnes chráněnou kulturní památkou.                                                                              

Většina dopravované soli mířila z Rakouska do středních Čech a Prahy. Sůl se vozila koňskými potahy po Linecké stezce do Cáhlova (dnešní Freistadt), odtud ji formani přepravovali na Budějovicko, Novohradsko a Šumavu. Pro náš region byl nejdůležitější solní sklad v Českých Budějovicích. Odtud putovala sůl na lodě, které ji splavily do Týna nad Vltavou. Nosnost solního šífu byla kolem 12 tun a každou loď obsluhovalo sedm plavců. Z Týna byly lodě taženy zpět proti proudu do Českých Budějovic a z vltavotýnské solnice pak vyplouvaly další solní šífy do vnitrozemí a Prahy.                                                                                          

Na počátku 18. století byl dovoz soli ze zahraničí zakázán, čímž získal císař naprostý monopol v solním obchodu. V důsledku toho začaly vznikat nové císařské solnice, v jižních Čechách např. v Prachaticích, Českém Krumlově (obě spravovala vrchnost, ale měly privilegia solnic císařských) nebo v Písku. 

Za vlády císaře Josefa II. byl zaveden volný trh se solí, císařské solnice sloužily k dopravě soli a regulaci konkurence obchodníků se solí. Právo prodávat sůl si mohl propachtovat jakýkoliv prodejce. V jižních Čechách získali právo Schwarzenberkové, z čehož jim plynula povinnost přepravit 110 tisíc vídeňských centů soli (vídeňský cent = 56,01 kg) z Českých Budějovic do Týna nad Vltavou a dalších 40 tisíc vídeňských centů z Týna do Žďákova (zde byla nejbližší solnice). Odtud do Prahy pak přepravovali sůl členové orlické větve Schwarzenberků (ze zámku Orlík). Z Prahy pak byla další distribuce po Vltavě a Labi propachtována soukromým nájemcům. Horní část tohoto vltavského úseku a dopravu po Labi měl propachtovanou českobudějovický rod Lannů.

Díky solnímu obchodu se ukázala nutnost zvýšit efektivitu dopravy, mezi Českými Budějovicemi, Lincem a Gmundenem byla v letech 1825-1836 vybudována koněspřežní železnice. Po jejím uvedení do provozu doprava soli po vozech zcela zanikla.                         

R. 1829 byl zrušen státní monopol na distribuci soli, v jižních Čechách převzal tento obchod zcela do své režie Vojtěch Lanna (mimo jiné, jeho matka Therezia, rozená Masáková, pocházela ze statku Semenec u Týna nad Vltavou). Lanna vozil sůl nejen po Vltavě, ale převzal rovněž českou část koněspřežné železnice. V období let 1832-1847 tak de facto obhospodařoval celý solní obchod v Čechách.                                                                      

Sůl se přepravovala v tzv. prosticích čili dřevěných solních bečkách. Nejčastěji měly kónický tvar, nahoře užší, dole širší, kvůli pohodlnějšímu nákladu na zvířata. Prostice byly vysoké cca 50 cm a široké až 60 cm. Původní soumarská prostice vážila přibližně 55 kg, velká prostice, dovážená na vozech, pak přibližně 73 kg. Jeden soumar nesl obvykle dvě prostice, tedy cca 110 kg a k tomu pytel se solí, z něhož se prostice doplňovaly. Celkem se tedy nakládalo přibližně 150 kg na jedno zvíře. V průměru urazil soumar s tímto nákladem 20-30 km denně. Co se týká množství přepravované soli, můžeme uvést např. údaj z druhé poloviny 16. století, že po silnici z Rakouska putovalo zhruba 28 000 velkých prostic ročně. K roku 1721 pak máme zprávu přímo z Týna nad Vltavou, že týnští obchodníci s dřívím svezli ku Praze na 75 pramenech 41.160 beček soli. Na počátku 18. století začaly nahrazovat prostice centnýřové nebo dvoucentnýřové soudky, od 20. let 18. století se centnýř používal jako měrná jednotka. Centnýřový soudek vážil 116-123 vídeňských liber, přičemž jedna libra měla 0,56 kg, vážil tedy přibližně 65 kg.