O voroplavbě

V Evropě jsou známy v podstatě tři způsoby plavby: v jednotlivých tabulích, např. na Dunaji, v systému svázaných tabulí, tzv. pramenů, což je nejrozšířenější evropský způsob, a pak v otepích, což se praktikovalo zejména v oblasti finských jezer. Doprava osob, či jiných nákladů je vítaným doplňkem voroplavby. Český systém řek je velmi vhodný pro plavbu vorů a můžeme se domnívat, že vory byly využívány již od pravěku.

Vltava se svými čtyřmi velkými přítoky: Otavou, Lužnicí, Berounkou a Sázavou byla k rozvoji voroplavby doslova předurčena. Bohatství lesů v okolí řeky dávalo dostatek materiálu a navíc – přímo na řece leží největší české sídlo, hlavní město Praha. Ta již ve středověku náležela mezi největší evropská města. Proto i spotřeba dřeva jako stavebního, palivového i řemeslnického materiálu, zde byla veliká.

Nejvyhledávanějším stavebním materiálem byl smrk, který měl v důsledku toho dobrou prodejní cenu, byl tedy nejsnáze obchodovatelným a žádaným dřevem Těžké dřevo, např. dub nebo bříza, se zpracovávalo přímo v místě těžby na dřevěné uhlí. Plavené dřevo, ať už v podobě volných klád, nebo vorů, bylo tedy smrkové, v menší míře jedlové a bukové. Díky delšímu pobytu ve vodě bylo plavené dřevo pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a po použití méně „pracovalo“.

Plavecké povolání byla velká dřina a navíc nebezpečná. Plavci káceli stavební dříví v okolních lesích, to pak přibližovali na mělká místa v řece, speciálně upravená pro vázání vorů, tzv. vaziště. Tady svázali jednotlivé klády do tzv. tabule za pomoci houžví – kmenů mladých smrků napařovaných a kroucených nad ohněm. Jednotlivé tabule pak byly za sebou svazovány do pramene, který měřil maximálně 130 m (zákon z roku 1894).

„Kapitánem“ každého pramene byl vrátný, tj. plavec, který složil vrátenské zkoušky a získal vrátenský patent. Počet plavců na voru vždy závisel na dřevu, z něhož byl vor postaven a na výšce vody, zpravidla pramen obsluhoval vrátný a tři plavci. Pramen se pohyboval samotíží, vesla sloužila ke kormidlování a sochory s okovci k odrážení, přitahování ke břehům a odstraňování překážek. Cesta z Týna do Prahy trvala v průměru dva až tři dny, podle stavu vody. Plavec obvykle během sezony splavil 20 - 25 pramenů, plavbám se říkalo rázy. V řece byla nebezpečná místa, nejznámější byly peřeje ve Svatojánských proudech, a kameny, které si plavci pro snazší orientaci pojmenovávali: např. Česnek, Homolka, Ševci, Liška, Štěňata, Sklenice, Koroptve apod.

Největší rozvoj a zároveň počátek konce přineslo voroplavbě  19. století, na jeho konci jí začala konkurovat železnice. Palivové dříví začalo být nahrazováno lacinějším uhlím. Plavbě pak učinilo konec 20. století. Do cesty se plavcům postavila Vltavská kaskáda. Nejprve byla v r. 1936 dokončena nad Prahou Vranovská přehrada, která ale ještě s průjezdem lodí a vorů počítala, její součástí byla plavební komora. Podobně dopadla Štěchovická přehrada z let 1938–1948, která na svém dně definitivně pohřbila romantické Svatojánské proudy, ale byla také splavná. Teprve vodní dílo Slapy z roku 1955 uzavřelo definitivně jihočeským plavcům vrátka, stavba plavebního zařízení nebyla v rámci úsporných opatření dokončena. V šedesátých letech pak byly ještě dokončeny stavby přehrad Kamýk a Orlík. Poslední nostalgické vory se na Vltavě objevily v září 1960, kdy byla otevřena hráz dokončované přehradní nádrže Orlík.