Ze života plavců

Protože bylo zakázáno plout v noci, vznikaly v okolí řeky už od středověku tzv. stany, tedy stanoviště, kde se vory na noc přivazovaly k železným okům. U většiny z nich pak byly vybudovány také plavecké hospody, kde se voraři stravovali a přespávali. Plout celý den od úsvitu do setmění ale samozřejmě vyžadovalo zajistit si jídlo a pití v průběhu dne. K tomu plavci obvykle nezastavovali, ale stravovali se přímo na voru. Jedním zdrojem byly plavecké hospody, které míjeli. Stačilo zavolat „náklad“ nebo „pívo“ a obsluha jim na loďce dovezla požadovaný sortiment až k pramenu. Druhým zdrojem pak byly vlastní zásoby. Na každém voru k tomu sloužila improvizovaná kuchyně s ohništěm, kde se vařilo.

Zpravidla se jednalo o druhou vorovou tabuli z celého pramene: první vor byl „předák“ s dvěma vesly, druhý „slabák“ s jedním protisměrným veslem – zde bylo ohniště, třetí byl „šrekovej“ vor s brzdou, poslední pak tzv. zadák s kormidlem nebo veslem.

Ohniště vždy obsluhoval nejmladší plavec. Aby oheň nepoškodil klády, budovalo se ohniště z drnů a hlíny a podkládalo vrstvou chvojí. Nejčastěji se pro zahřátí vařil grog nebo čaj či káva s rumem, k jídlu pak polévka – bramboračka nebo nudlová, plavci si vozili jako základ pro polévku domácí jíšku. Hliněný hrnec, v němž se vařilo, se tradičně nazýval „plavečák“ a sloužil pro přípravu všech tekutých nápojů i jídel. Vedle toho měli plavci i vlastní zásoby trvanlivých potravin – buchty, chléb, sádlo, špek nebo uzeniny.

Vory končily zpravidla v Praze, kde se rozebraly pro další použití. Plavci se vraceli pěšky, později po vzniku železnice i vlakem, zpět na místo, odkud vypluli, tady svázali další vory a pluli znovu, dokud jim to řeka a přírodní podmínky dovolovaly, zpravidla od března do listopadu.

Že byli plavci svérázní chlapíci je všeobecně známé. Při jejich namáhavém, nebezpečném a toulavém povolání není divu. Zajímavý dokument nám zanechal Karel Landík z Neznašova, jehož děd a otec bývali faktory (faktor byl člověk, který plavcům vyplácel mzdu). Ve svých vzpomínkách zachytil některé plavecké zvyky a úsměvné historky. Zaznamenal např., že při ovládání voru bylo zapotřebí, aby se plavci „sladili“ ve svém tempu. Měli proto písničky, pomocí kterých si udávali rytmus. Písničky měly často dvojsmyslný text a plavci je zpívali tím hlasitěji, čím četnější měli na břehu publikum – zvláště, byla-li v blízkosti dámská společnost. Na ukázku si odcitujme alespoň jednu sloku:

Šel dědoušek z posvícení

měl v kalhotech čmeláka

bába mu tam posvítila

Spálila mu …

Každý plavec musel být na počátku přijímán mezi ostatní plavce, musel prodělat tzv. křest. Obyčejně probíhal tak, že si nováček musel vybrat mezi zkušenými plavci svého „kmotra“ – učitele. Pak si musel lehnout na lavici a dostal houžví vyplaceny tři rány a musel vypít tuplák piva. Každý plavec také vlastnil plaveckou knížku, jež v některých zemích platila i jako pas.

Plavci se sdružovali do organizací, nejznámější je plavecký podskalský cech, doložený již v polovině 16. století, zaniklý koncem století 18., kdy se plavba dřeva stala svobodným podnikáním. Týn nad Vltavou je v historii voroplavby výjimečný, jako v jediném mimopražském městě zde vznikl plavecký cech, založený na počátku 18. století. Posléze se cechy přetransformovaly do jiných plaveckých sdružení, plaveckých spolků a družstev. Z okolí Týna nad Vltavou jsou známy celé plavecké rody, kde se řemeslo dědilo. K nejznámějším patří např. rod Ambrožů, Jozů a Vondrášků z Purkarce, z Týna rodina Němců, z Albrechtické Hladné rod Husů a mnoho dalších.